O Šípkové Růžence
O Šípkové Růžence
Bylo nebylo za sedmero horami a sedmero řekami jedno království. A v tom království žil pan král s paní královnou. Měli sice všechno, na co si jen vzpomněli, přesto byli ale velice smutní. Chyběl jim ten největší poklad na světě.
Každý den chodila paní královna se svěšenou hlavou po zahradě a přemýšlela, jak by jí bylo veselo s malinkým děťátkem. Jednoho dne potkala na konci zahrady u staré branky stařičkou babičku. Obličej měla samou vrásku, ohnutá byla skoro až k zemi, ale v očích měla zvláštní jiskru.
„Znám tvé trápení, královno“, pravila babička. „Pomohu Ti, ale musíš mi slíbit, že mne pozveš na křtiny, kde podle starých tradic přisoudím tvému děťátku, co mu náleží!“
Královna se rozzářila, hned babičce slíbila, že bude i kmotrou jejího děťátka, jen když jí pomůže. Babička podala královně malý hrneček a řekla: „Jdi touto cestou podél tohoto potůčku. V lese najdeš pramínek tohoto potoka. Ten pramen je kouzelný. Třikráte si naber plný hrníček vody a vypij jej až do dna. Pak jdi za panem králem a všechno mu pověz!“
Královna učinila vše, co jí babička uložila. A ani ne za rok se jí narodila krásná holčička. Tvářičky měla celé růžové, a tak jí dali jméno Růženka. Celé království se radovalo, a připravovaly se veliké křtiny. Na slavnost bylo pozváno mnoho hostů, jen na babičku si nikdo nevzpomněl. Právě, když Růženku křtili, objevila se ve dveřích babička a ledovým hlasem pronesla do ticha: „Za to, že jste zapomněli pozvat sudičku, zaklínám celé toto království. Až bude Růžence patnácte let, píchne se do prostu a usne! Usne i vše okolo ní a celé království zarostou šípkové růže. Vysvobodit Vás může jen chlapec s čistým srdcem plným lásky!“
Nastalo hrobové ticho. Babička zmizela a všichni hosté se pomalu vytratili. Královně stékaly slzy až do kolíbky, ale nic naplat, věštba se nedala zrušit. Král nechal v celém zámku odstranit všechny ostré předměty.
Čas plynul a z malého děťátka vyrostla překrásná dívka. Rodiče chystali oslavu jejích patnáctých narozenin, Růženka ale viděla, že její rodiče něco trápí.
„Proč jste tak smutní?“, zeptala se v den svých narozenin Růženka.
„Jen jsme si na něco vzpomněli. Ty se nemusíš ničím trápit, jen na nic nesahej!“ odpověděla jí paní královna.
Růženka měla dlouhou chvíli, a tak chodila po zámku sem a tam, až došla ke dveřím, které vedly do staré věže. Dveře byly plné pavučin, protože do věže nikdo nechodil. Růženka se rozhodla, že se do věže podívá, třeba tam najde něco zajímavého. A opravdu. Když vystoupala nahoru po dlouhém točitém schodišti, našla tam komůrku, ve které seděla babička u šicího stroje a šila na něm krásné šaty.
„Co tady děláte, babičko?“ podivila se princezna.
„Ále, čekám tu na tebe děvenko. Mám tu pro tebe takový dárek k tvým sedmnáctým narozeninám. Šiju Ti na svém šicím stroji svatební šaty. Už jsou skoro hotové.“ odpověděla babička.
„Ukažte babičko. To jsou ale překrásné šaty. Můžu si také zkusit šít na tom stroji?“ zeptala se Růženka.
„Co by ne, jen pojď. Ukážu Ti, jak na to.“ pobídla babička Růženku.
Babička Růžence ukázala, jak se šije na šicím stroji, a protože Růženka byla šikovná, hned jí šlo šití od ruky. Jenže zrovna, když došívala poslední steh, ruka jí ujela a píchla se jehlou do prstu. V tu ránu vše utichlo. Růženka usnula a s ní i celé království.
Nemilosrdná sudba se vyplnila. Široké okolí zámku porostly šípkové růže s trny ostrými jako břitva. Do takových míst se nikdo ani vypravit nechtěl. Po okolí se navíc povídalo, že zdejší království uspala čarodějná bába, jenom proto, že jí nenabídli na nějaké oslavě nic dobrého k snědku. A že tu spoušť prý spustil jakýsi pekelný šlapací stroj.
Uplynulo sto let, když místním krajem jel na svém bělouši princ z daleké země. Byl vyštudovaný botanik a všiml si, jaké krásné růže všech možných barev, tvarů a velikostí zde v okolí rostou. V tom potkal starou ohnutou a vrásčitou paní, která zrovna jednu růži okopávala.
„Dobrý den, babičko. To jsou vaše růže? Projel jsem celý svět, ale takové odrůdy jsem ještě neviděl.“ pochválil babiččiny růže princ.
„To víš, chlapče, baví mě pěstovat různé druhy růží, a zrovna se mi naskytla příležitost pěstovat je za velmi výhodných podmínek. Nikdo mi tu růže netrhá.“
„A jakpakto, copak tu nežijí žádní lidé, babičko?“ zeptal se princ.
„Žijí, ale dost toho naspí.“
Ta babka je nějaká podivná, pomyslel si princ a už už chtěl odjet.
„Ale kampak kampak chlapče. Nechceš se projít mou zahradou, pěstuji tu některé náramně spanilé růže. Třeba by sis i mohl nějakou odnést k vám domů.“
„Mile rád, a to mi ji dáte jen tak?“ podivil se princ.
„Dám ti tu nejcennější, když prokážeš, že jí jsi hoden. Pakliže ale nepoznáš, která je ta nejcennější růže, usneš!“ pravila rázným hlasem babička.
Princ procházel babiččiny zahrady, prohlížel si každou růži, až došel k zámku. Zámek byl vyzdoben umělými růžemi, ze stříbra, ze zlata i z drahokamů. Princovi ale žádná z růží nepadla do oka. Všude okolo pospávali lidé a nebyli k probuzení. Princ se rozhodl, že musí celému tomu podivnému čarování přijít na kloub, a tak procházel všemi komnatami, až došel ke dveřím do staré věže. Dveře byly tak jako před sto lety plné pavučin. Princ vyšel po schodech nahoru, a tam v malé světničce konečně našel růži, kterou hledal. Políbil ji a celé království ožilo.
Princ se s Růženkou zasnoubil a když chystali svatbu, věděli, koho nemají na svatbu zapomenout pozvat. Babička jim jako svatební dar prozradila, jak o růže, které zasadila, pečovat. Od té doby mělo království na památku ve znaku růži a brzy se stalo největším a nejuznávanějším vývozcem růží do celého světa:-)
