Safírový poklad
26. 12. 2012
Bylo nebylo za devatero horami a devatero městy jedno moře. To moře bylo veliké, převeliké. Když na něj dopadaly sluneční paprsky, vypadalo to, jakoby se na jeho hladině leskly safíry. A tak tomu moři odedávna lidé říkali Safírové moře. Málokdo však věděl, že ono moře ve svých hlubinách opravdu ukrývá safírový poklad.
Na nejzazším okraji toho moře stála malá rybářská vesnička. Život zde byl těžký, neboť půda zde byla neúrodná a ryb v této části moře nebylo mnoho. Lidé zde byli tak chudí, že často ani neměli, co by dali svým dětem do úst. Chodili otrhaní ve starých hadrech a chlapci museli vypomáhat tatínkům s rybolovem, zatímco dívky posílali jako služky do nejbližšího města. O tom, že by mohli chodit do školy se jim ani nesnilo.
V této vesničce žil i jeden stařík. Ten se kdysi také tak jako většina místních živil lovem ryb. Svým vnoučatům vyprávěl příběhy, které mu stejně vyprávěl jeho dědeček. Vždy, když vyprávěl prastarý příběh o safírovém pokladu ukrytém v moři, jeho nejstarší vnuk Théo, vykřikoval, že on ten poklad najde!
Jednoho dne Théo vyjel s tatínkem na moře. Dlouho nemohli nic ulovit, a tak se vydali dále do moře, než obvykle. Najednou se ale začal zvedat vítr a přišla velikánská bouře.
Pak přišla obrovská vlna, která jedním rázem smetla chlapce do rozbouřeného moře.
Ač se otec snažil sebevíc, svého chlapce již ve vlnách nenašel.
To bylo slz a naříkání, když se tatínek vrátil domů sám.
Náš chlapec ale měl velké štěstí a nezahynul. Už už se málem utopil, když vtom uslyšel: „Chytni se mě a zachráníš se!“
Kde se vzala, tu se vzala, usmívala se na něj mořská vílka. Théo se z posledních sil chytil. Víla s ním odplula do krásného podmořského paláce. Tam jej přivítala Bílá víla s perleťovou korunkou vykládanou perlami: „Naše Malá modrá víla Ti darovala schopnost dýchat pod vodou. Nechala Ti ale ruce a nohy a já hledám zahradníka. Nabízím Ti sedm let služby v našem paláci. Když zůstaneš, dobře se Ti povede.“
„Kde by se tady pod vodou vzaly zahrady?“ podivil se chlapec.
Théo se podíval na usměvavou Malou vílu a ta jej provedla palácem. V každé místnosti byl zahrádka, ve které rostly překrásné mořské rostliny, kolem kterých plavaly nejroztodivnější ryby. Po cestě potkávali také víly různých barev, některé byly průhledné, jiné třpytivé, další světélkovaly. Pro Théa to byla taková podívaná, že když se ho Bílá víla opět zeptala, zda se chce stát zahradníkem v jejím paláci, odpověděl radostně ano.
S Malou modrou vílou se skamarádil. Ona mu radila, jak se o kterou zahrádku starat a on jí zase na oplátku vyprávěl, jak to vypadá nad vodou na souši. Tak žil v paláci mořských víl, ani si nevšiml, jak čas utíká, až uplynulo oněch sedm let. Celou tu dobu však myslel na safírový poklad a na nouzi, která trápí jeho rodinu i celou vesnici. Tu za ním jednoho dne přišla Bílá víla a pravila: „Dobře jsi vykonával svou práci zahradníka, mnohé zahrádky jsou dnes ještě krásnější než dříve. Řekni, co by sis přál?“
„Vzácná paní,“ odpověděl Théo, „po ničem jiném netoužím více, než po safírovém pokladu s kterým bych se chtěl vrátit domů.“
„Poklad, o kterém mluvíš, ti může darovat jen král tohoto moře. Naši mořští koníci tě k němu zavezou. Ale ten poklad získáš jen tehdy, splníš-li tři úkoly, které ti král uloží. Pakliže se ti to nepodaří, zůstaneš navždy jeho služebníkem“, varovala chlapce víla, zatleskala a v mžiku tu bylo krásné spřežení tažené dvanácti obrovskými mořskými koníky. Théo do něj nasedl a ujížděl s ním ke králi, aniž by si vzpomněl na Malou vílu. Ta se oblékla do velkého smutku, když viděla, že se s ní chlapec ani nerozloučil a navždy ujel.
Když Théo dojel do královského paláce, nestačil se divit vlastním očím. Palác ten byl třikrát tak vyšší a pětkrát tak delší než palác mořských víl. Byl zdoben překrásnými mušlemi, drahokamy i perlami. Žily zde nejrůznější mořské bytosti. Král se chlapci zjevil v podobě statného muže s dlouhým bílým plnovousem, který připomínal rozčeřené vlny. Vlny si právě česal zlatým hřebenem a mocným hlasem promluvil: „Vím, proč sem přicházíš. Když splníš tři úkoly, které ti uložím, poklad bude tvůj. S prvním úkolem můžeš začít hned. V mé palácové zahradě roste vzácná rostlina. Nikdo zde se ale o ní neumí starat, takže rostlina chřadne a vadne. Najdi tu rostlinu!“
Chlapec tedy začal procházet palác. Celý den chodil, než našel velkou palácovou zahradu. Ta byla nádherná. Co různých rostlin a živočichů v ní žilo. Jak mezi nimi měl najít tu správnou rostlinu? Tu si poprvé vzpomněl na Malou vílu. Ta mu vždy radívala, aby nejvzácnější druhy rostlin sázel doprostřed zahrádky na zvláštní místo, které je pěkně osvětlené. Théo se tedy vydal přímo za nosem, šel, až došel pod velkou křišťálovou kopuli, pod kterou živořila malá modrá rostlinka.
„Květinu jsi našel, slyš tedy druhý úkol“, promluvil na chlapce král, který se tu znenadání před ním objevil. „Nyní učiň vše, aby byla zase krásná.“ Chlapec se tedy začal o rostlinu starat, ale květina byla stále zvadlá. Pak si jednoho dne vzpomněl opět na Malou modrou vílu, která mu radila, že o rostliny je třeba se starat s láskou, jako by to byly živé bytosti. A tak začal chlapec na rostlinu myslet, když vtom k němu sama promluvila. „Abych mohla být zase krásná, potřebuji, aby mě měl někdo rád.“
A tak se Théo začal o kytičku starat s láskou. Každý den za ní chodil, povídal si sní, a ona byla den ode dne krásnější, až jednoho dne se před chlapcem opět objevil Král a pravil: „Vidím, že jsi dobře rozpoznal, co květině chybělo. Slyš nyní třetí a poslední úkol. Na světě je někdo, na koho jsi zapomněl, a ten se nyní trápí, neboť již bez tebe nemůže žít.“
Théo se zamyslel, pohleděl na květinu, a tu si vzpomněl na Malou vílu, s kterou mu celé ty roky bylo tak dobře. V mžiku se před ním objevila a oba se radostí ze znovu shledání objali.
Vtom, jakoby se s nimi svět zatočil. Když se probrali, stáli oba dva na pláži před malou chudou rybářskou vesnicí. Oba dva se proměnili v chlapce a dívku. Byli celí mokří, ale jakmile na krásné dívčí šaty dopadly první sluneční paprsky, měnily se všechny kapičky moře v safíry. „Děkujeme“, volali oba dva, ale to už se k nim sbíhali děti z vesnice, které poblíž opravovaly rybářské sítě.
Takové radosti a veselí vesnice již dlouho nepamatovala. Chlapcova rodina vystrojila velkou veselku. Safinka, jak si dívka nyní říkala, každému z dětí ve vesnici darovala jeden safír, aby už nemusely trpět hlady, nouzí a mohly chodit i do školy, kde se naučili tolik věcí, že už nemuseli jen někde posluhovat, ale mohli se živit dobrou prací.
Jednoho dne se i Théovi a Safince narodily děti, byla to dvojčátka, holčička a chlapeček. A všichni žili dlouho a šťastně, protože se měli rádi.
